Existuje řada různých možností, jak tvořit a prohlížet 3D obrazy. 3DJournal se sice zabývá převážně anaglyphem, ale jistě neuškodí podívat se, z jakých dalších variant lze vybírat a kdy je možno kterou z nich použít.

   Připomeňme si, že má-li pozorovatel vidět obrázek jako prostorový, je třeba, aby každé oko vidělo svůj obraz. Obrazy pro levé a pravé oko musejí být odlišné a jejich odlišnost v sobě právě obsahuje informaci o umístění jednotlivých objektů v prostoru - a tedy hloubku obrazu. Díky ní vnímáme obraz jako 3D.
   Otázkou tedy je, jakým způsobem každému oku předložit jeho obraz. V zásadě existují dvě možnosti - buď má každé oko skutečně svůj vlastní obraz - například na svém vlastním displeji, nebo mají obě oči jeden společný obraz, ale každé v něm vidí něco jiného. Třeba proto, že má pozorovatel nasazené modročervené brýle a každé z očí vidí pouze ty barvy obrazu, které mu jeho barevné sklo propustí.
  
Stereoskopický pár
   Nejjednodušší metodou z hlediska tvorby je umístění obrazů pro levé a pro pravé oko vedle sebe. Například tak, že se dvě fotografie (levá a pravá) slepí v grafickém editoru. Pozorování výsledného obrazu však není úplně jednoduché. Je třeba zaměřit oči tak, jako by pozorovala bod daleko za obrazovkou a přitom je zaostřit na obrazovku. Pozorování do dáli je důležité proto, aby každé oko vidělo jen jemu určený obraz, ostření pak proto, aby nebyl viděný obraz rozmazaný. Aby bylo možno stereskopický pár vůbec pozorovat, nesmí být obrazy příliš veliké - jinak, pokud by byly blízko pozorovatele, by musely jeho oči mířit od sebe.
   Pro pozorování obrazů umístěných vedle sebe existují i různé pomůcky včetně specializovaných prohlížeček, se kterými pak lze pozorovat obrazy na monitoru, případně stereo diapozitivy, stereo tisk na papíře a podobně. Nejjednodušší zařízení představují jen jednoduché plastové brýle s plastovými čočkami, komplikovanější obsahují oddělovací přepážky a podobně - zde jmenujme například produkt PokeScope (www.pokescope.com).
   Podobně jako stereoskopický pár funguje i překřížený stereoskopický pár. Zde je ovšem obraz pro pravé oko vlevo a pro levé oko vpravo. V tomto případě se oči nedívají přímo před sebe, ale naopak k sobě. Pro pozorování se doporučuje vztyčit prst a dát si ho mezi oči, obě oči na něj zaostřit a pak jím pomalu pohybovat směrem mezi oba obrazy dokud neuvidíte 3D obraz.
  
Dva v jednom
   Obraz pro levé i pravé oko se mohou rovněž nacházet v jednom obraze. Tehdy je ovšem třeba, aby již zobrazovací médium (může jít o elektronické zařízení, ale třeba také o holografickou desku) vysílalo mírně odlišný obraz pro levé a pravé oko (tedy ve směru levého a ve směru pravého oka), aby byl uživatel schopen zamířit každé oko na správnou část obrazu, nebo aby použil speciální brýle. Ty pak mají za úkol rozložit společný obraz tak, aby každé oko dostalo jeho správnou část.
   Velké oblibě se před několika lety těšily 3D obrazy, kde byla prostorová informace uložena v opakujícím se vzoru - a které bylo možno prohlížet bez brýlí tak, že jste prostě zaostřili 'za obraz'. Objekty zde ovšem nemohly mít své barvy, ale jen barvy kódovacího vzoru.
   Další z možností je anaglyph, tedy metoda používaná na stránkách 3DJournalu. Zde dostává každé oko jen vybrané barvy, přičemž právě v barvách (přesněji ve vodorovném posunu jejich červené a modrozelené složky) je zakódováno, které objekty jsou umístěny kde v prostoru.
   Další možností je polarizace a polarizační brýle. Světlo je tvořeno elektromagnetickými vlnami, které za běžných okolností kmitají ve všech směrech. Pokud budeme vysílat pro jedno oko vlny kmitající pouze vodorovně a pro druhé svisle - a použijeme polarizační brýle, které ke každému oku propustí ty jeho vlny, pozorovatel uvidí 3D obraz. Tohoto principu nelze použít na počítači s jedním standardním monitorem, využívá se však například v kinech iMax.
   Objevují se i další zajímavé technologie - třeba brýle, jejichž průhledy zajišťují různý vodorovný posuv různých barev - a pak se tedy například červené objekty jeví vpředu a modré vzadu.
   A jsou tu také LCD zatmívací brýle (shutter glasses), například Elsa Revelator. Ty byly jeden čas velmi populární u počítačových her a dokonce i u 3D videa na kazetách - pozorovaného v běžné televizi. Jejich princip spočívá v tom, že rychle zatmívají střídavě levé a pravé oko a stejně rychle na monitoru problikává obraz pro obě oči. Když je tedy levé oko odkryto, na monitoru je obraz pro něj, když zakryto, je tam obraz pro pravé oko (u televize se využívá takzvaných půlsnímků). Tato technologie vyžaduje monitor s vysokou obnovovací frekvencí obrazu, naprosté minimum je 100 Hz (100 kmitů za sekundu, 50 pro každé oko), daleko lepší je pak užít monitor se 160 Hz. Uvedenou frekvenci ovšem ani zdaleka každý monitor nezvládne (a u běžných LCD panelů to zatím vůbec nepřipadá v úvahu).
  
Další řešení
   V průběhu času se objevila i řada dalších řešení - profesionálních i amatérských. Jde například o 3D helmy nebo 3D brýle se dvěma barevnými displeji (jedním pro každé oko), dvojici monitorů oddělenou přepážkou nebo dvojicí nakloněných zrcadel, ale třeba i o 3D displeje se speciální vrstvou, která ke každému oku směruje jen ten jeho obraz (k vidění byly například na CeBITu 2003 na stánku Fraunhoferu).
   Dokonalé řešení - tedy levné, snadno přenosné, neomezující, nezkreslující a nabízející pohled z různých úhlů zatím neexistuje. Vývoj ale jde dál a je docela dobře možné, že jednoho dne se objeví na našich stolech 3D displeje jako zcela standardní vybavení.
(3DJournal)